Rastafari

Rastaman, Babylon, dreadlocks, ganja
Vydáno dne 01. 02. 2004 
K aktualizaci článku jsem se odhodlal poté, co mé nové poznání dosáhlo do bodu, kdy se článek stal zastaralým. Opravím některá fakta a závěry, které tímto budou více odpovídat skutečnosti. Podobná aktualizace není ani v budoucnu vyloučena.

„Vítejte, ve jménu jeho císařské výsosti, císaře Haile Selassieho I., Jaha Rastafariho, Pána Pánů, Krále Králů, 225. následníka trůnu Šalamounova, vítězného Lva Judejského!“ Touto větou zdravíval Bob Marley v 70. letech návštěvníky svých koncertů. Podobné zdravice používali a stále používají téměř všichni hudebníci na poli reggae a příbuzných hudebních stylů. Ale co nám tím vlastně říkají? Abychom si mohli odpovědět na tuto otázku, je třeba vrátit se o několik desetiletí zpět. Vlastně vše začalo již před necelými pěti sty lety otrokářstvím. Černoši byli masově vyváženi na práci v evropských koloniích zvláště v Americe a Karibiku. Po zrušení otroctví kolem poloviny 19. stol. pro ně však nastala jen ta změna, že byli oficiálně svobodní a v některých humánně založených oblastech (např. sever USA) mohli žít na podobné úrovni jako bílí. Většina černé populace, zejména střední Ameriky a právě Karibiku, však byla odsunuta do vrstvy chudiny. Nadále také fungovala brutální koloniální politika na Africkém kontinentu. Zde žili černoši v sociálním a kulturním útlaku, kdy jim byl bílý člověk dáván za příklad jako jediná dokonalá bytost, které se rovnat mělo být pro černochy největším a zároveň nesplnitelným snem. Hrdost a sebevědomí černého člověka tak bylo systematicky potíráno. Nejbestiálnější formou tohoto všestranného útlaku byl jihoafrický Apartheid, který skončil až v 90. letech návratem Nelsona R. Mandely.

Ale vraťme se do Karibiku, kde vše začíná pročernošským nacionalistou jménem Marcus Mosiah Garvey (nar. 1887). Svou veřejnou činnost zaměřil na svůj velký sen - návrat černochů z celého světa do Afriky, kde by opět získali svou hodnotu, jež jim byla násilně vzata bílým mužem. Garvey nejprve studoval otázky týkající se dopadu otrokářství a kolonialismu na černou populaci, 2 roky cestoval po karibských a amerických zemích, kde tento problém sledoval v praxi a v r. 1914 založil doma na Jamajce první pročernošskou organizaci - „Asociaci pro všeobecný pokrok a zachování dědictví černé rasy“ (UNIA). Následovalo ji několik dalších organizací, jejichž účelem bylo plnění Garveyho snu dosažení všeobecného uznání černé rasy. Jeho práce však byla velmi komplikovaná, protože zpočátku narážel i na odpor černochů, kterým se podařilo dostat mezi střední vrstvy a začali tedy sami sebe považovat za „bělejší“. Slovo „černoch“ bylo i pro ně výrazem pohrdání. Na jednom z kázání kolem roku 1920 pronesl legendární proroctví: „S nadějí hleďte ku Africe, kde bude korunován černý král, a ten se stane naším vykupitelem“ (po sérii vědeckých bádání není dnes, zda tuto větu Garvey skutečně vyřkl). Reakce na toto prohlášení byly v různých vrstvách přijaty různě: od nadšení až po výsměch. V roce 1930 však byl v Etiopii (tehdejší Habeš) dosazen a králem králů prohlášen Ras Tafari Makonnen, který přijal titul Haile Selassie. Nejchudší a nejutiskovanější obyvatelstvo jamajských slumů to považovalo za naplnění proroctví. Tím byly položeny základy rastafariánství. Garvey je dnes významnou osobností nejen pro rastafariány, ale také pro spoustu černošských církví, organizací a jiných seskupení, které stále bojují za svobodu a uznání černého člověka a lidská práva vůbec. Garveyho práce se také stala jedním ze základů pro činnost Dr. Martina Luthera Kinga a dalších bojovníků za práva černochů.

Rastové bojují proti Babylonu. Babylonem míní svět, ve kterém se daří lži, korupci, hříchu, nenávisti, kde moc, bohatství a osobní prestiž jsou stavěny nad lásku, čest a hodnotu života. Vypálením Babylonu však nemíní fyzickou likvidaci světa, kterému je nejpodobnější Evropa a zejména USA, nýbrž jeho léčení (Healing Of The Nations). Zde tedy zásadní roli hraje, shodně s křesťanstvím, odpuštění. Kultura rastů je velmi silně spjatá s jejich rodnou Afrikou, kterou považují za svůj domov i přes několikasetleté fyzické odloučení. Rastové odmítají tvrzení jiných náboženských skupin, že jejich víra je protibělošská nebo protimulatská. Spousta z nich jsou právě mulaty (Bob Marley) a nemálo stoupenců stále nacházejí mezi bělochy. Stále zvou nové stoupence, aby přijali Jaha Rastafariho. Je velkým omylem domnívat se, že rastové považují bílé za ďábly a jejich cílem je uvrhnout bílé do zkázy, jak o tom trestuhodně píše kniha „Víry a vyznání“ autorů J. Allana, J. Butterwortha a M. Langleyové! Podobné encyklopedie mají za cíl podat stručný přehled o co největším počtu objektů, často za cenu zásadního překroucení faktů a matení čtenáře. Není pak divu, že čtenář takovéto knihy považuje rastamana za člověka, který usiluje o jeho život, což jsem už také párkrát zaslechl. Je nezbytné zmínit, že jako asi ve všech směrech lidské činnosti existují i u rastafariánů různé skupiny s různými postoji. Spíše dožívající skupiny těch, kteří bílé opravdu považují za ztělesněné zlo, nahrazují nové, pokrokové frakce, které neváhají spojit síly s ostatními, zejména křesťany, aby jejich boj proti Babylonu nabýval na intenzitě. Za zmínku nepochybně stojí aktivity bělocha Roberta „Raskind“ Roskinda z USA, který se spojil s rastamany na Jamajce ve snaze uvést do praxe poselství obsažené v textech Boba Marleyho. Tato série aktivit započala zažehnutím tzv. ohně odpuštění. Více o tom na www.rastaheart.com.

Oficiální podobou rastafariánství je v podstatě Etiopská ortodoxní církev, tedy církev koptská, která je zároveň nejstarší formou křesťanství. Tato církev se dostala do rozporu s učením c. katolické v otázce tzv. monofyzitismu (tvrdí, že Kristus má pouze božskou přirozenost). Toto učení bylo r. 451 na chalcedonském sněmu zamítnuto. Etiopská církev se proto odtrhla od církví východních, čímž se dostala pod vliv církve egyptské. Pod tímto vlivem zůstala až do roku 1965, kdy Haile Selassie I. svolal konferenci etiopských církví a prosadil reformu. Co tato reforma obsahovala bude bohužel náplní příští aktualizace článku (až to někde vyšťourám).

Z úst křesťanů se po osobní zkušenosti dovíme bud', že nevědí, kdo to rastafariáni jsou, nebo že je to nějaká sekta. Většinou však vůbec nevědí (což není nic špatného vzhledem k vzdálenosti a počtu rastamanů), avšak na informaci, že rastové uctívají nežijícího etiopského císaře, reagují většinou rozpačitě. Také proč ne? Oni mají svou víru, která je té rastovské velmi podobná, avšak liší se v některých aspektech s různou mírou důležitosti. Můj přítel Robert Roskind, křesťan spolupracující s rastamany, o němž jsem se již zmiňoval, mi jednou napsal: „Není nejdůležitější, jestli se modlíš ke Kristu, Rastafarimu, Alláhovi nebo Bráhmovi, nejdůležitější je, skrze koho jsi se naučil milovat jednou, univerzální, sjednocující láskou (One Love)“. Jak zpívá Ziggy Marley: „Láska je jediný zákon, který musí být dodržován“. Já osobně se domnívám, že Selassie je pro rasty pouze onou alternativou pro podobu Spasitele. Bílý Spasitel by pro spoustu černochů byl skutečně těžko přijatelný (rád bych, pokud se mýlím, aby mě někdo znalejší opravil). Ostatně sám Selassie se nikdy ke svému božství nepřihlásil, protože byl křesťanem.

Na Jamajce měli od 50. let rastamané postavení společenských vyděděnců. Přišli s myšlenkami smíru a spravedlnosti nadřazenými nad materiální bohatství v době kapitalistického rozmachu v Karibiku a zároveň v době hrozby komunismu. Navíc to byli černoši, jejichž postavení v té době je známé. Jejich myšlenky byly označovány jako levicové, tedy nebezpečné, a tak byl jejich osud stále pečetěn. Nic na tom nezměnila ani památná návštěva Haile Selassieho I. v roce 1966, kdy rastům byl jamajskou vládou pokrytecky udělen statut prominentní organizace. Okamžitě po skončení této návštěvy však vjely do ghett rastů buldozery, aby je připravily i o střechu nad hlavou. Avšak rastové, pro něž byla jakákoliv forma násilí nepřijatelná, se rozhodli bojovat jinak, mnohem účinněji. Příležitost jim k tomu dal rozmach průmyslového odvětví, které se zdálo být pro tak chudou zemi utopií - nahrávacího průmyslu. V průběhu 50. let Jamajčany přestal uspokojovat Rhythm and Blues dovážený z USA, tak zformovali hudbu vlastní, typickou pro svou kulturu. Výsledkem kuchtění, kam se jako přísady přidaly jazz, blues a karibská hudba (mento, kalypso), vzniklo ska. Posléze se u hudby začalo více přemýšlet, ska se zpomalovalo, zaváděly se rockové prvky, a tak vzniklo rocksteady. Když se koncem 60. let přidaly prvky původní africké kultury, mystické a duchovní cítění rastafariánů a do textů začala pronikat jejich věrouka a ideje o soužití člověka s přírodou a se sebou samým, právě v ten moment přišlo reggae. Reggae s „message“ - poselstvím se brzy stalo doslova folklórem. Rozmach nahrávacího průmyslu mělo na svědomí několik podnikatelů v tomto oboru, kteří si troufli otevřít svá studia komukoli, kdo přišel s dobrým nápadem. Tuto činnost propagovali pořádáním diskoték. Se svými mobilními aparaturami naloženými na nákladních autech objížděli ostrov a po večerech pod širým nebem pouštěli početným posluchačům z chudých vrstev produkty svých studií.

Od 50. let se do Kingstonu hrnuly davy převážně mladých lidí z venkova, kteří zde hledali práci a své místo v městském životě. Avšak protože zde nezaměstnanost přesahovala 30 %, byli tito přistěhovalci nuceni pasivně setrvávat v ulicích ghetta a živořit. Kriminalita zde dosahovala úděsných čísel. Domácí politika pouze slibovala sociální situaci vyřešit, avšak v činech se nepokročilo prakticky dodnes. Jakožto černoši byli obyvatelé ghetta vybaveni přirozeným smyslem pro rytmus. Přicházeli z venkova, kde vyrůstali v mystické atmosféře příběhů z dávné Afriky a byli vychováváni k víře. Teprve po příchodu do města jejich hudba získávala prvky sociální a politické. Jedním z nich byl právě Bob Marley. Svou první píseň nahrál v necelých 17 letech a to tak, že ji složil při práci ve svářečské dílně, a pak s ní přišel za majitelem studia Clementem „Sir Coxsone“ Doddem. Ten mu přidělil svou studiovou kapelu, píseň nahráli a za hodinu již šel Bob s dvěma deskami a honorářem domů. Jeho písnička pak putovala do juke-boxů v barech a na diskotéky k DJům. Tak to chodilo běžně, člověk dostal nápad na píseň, zabrnkal ji Doddovi nebo jinému vydavateli na kytaru. Když jej oslovila, šlo se do studia, kapela si ji zkusila a do hodiny byla nahrávka hotova. Takových muzikantů byly celé fronty, takže hudební banka Jamajky je dnes nesmírně bohatá. Později se z reggae hudebníků stávají misionáři zejména na evropských a amerických pódiích, kde své posluchače seznamují se svým poselstvím. Obrovský vliv má dodnes jamajská muzika na celý nejen hudební svět.

Teď zpět k rastům, jejich víře a zásadám. Obecně lze říci, že je to zřejmě jedno z nejtolerantnějších a nejliberálnějších náboženství vůbec. Uznávají existenci všech ostatních vyznání, protože jejich hlavním krédem je heslo „One Love“, tedy život v jednotě, nehledě na vyznání, rasu, přesvědčení, avšak, a to je důležité, jednotou se nemyslí unifikace kultur. Na nabádání národů k úctě ke své kultuře kladou rastové obzvláště velký důraz. Jak řekl Marcus Garvey: “Národ bez vědomí své historie, původu a kultury podobá se stromu vyrvanému z kořenů.“

Liberálnost rastafariánského vyznání spočívá v tom, že ani přísné stravovací a jiné zásady nejsou pro všechny závazné. Důraz je kladen zejména na svobodnou vůli, protože nemá smysl cokoliv vyznávat s donucením. Také pro kulturu každého národa může být typický nějaký znak, který ortodoxní rastové vylučují. Avšak pouze kompromisy lze dosáhnout jednoty, po které rastové tolik touží.

Nyní se zmíním o některých základních znacích života obyčejného rasty. Prvním je stravování. Pro rasty je typický způsob stravování tzv. „Ital“ dieta. Ital nemá nic společného s Itálií, ale v rastovském žargonu to znamená „přírodní“, „čistý“, tedy obdoba židovského „košer“. V praxi nejpřísnější pojetí znamená, že ze stravy je vyloučeno maso (zejm. vepřové), korýši, měkkýši (jsou považováni za „mořské vepřové“, protože se živí odpadky a mršinami), nešupinaté ryby, mořští dravci, hlemýždi, alkohol, tabák a dokonce i koření a sůl. Jak jsem již řekl, tato dieta má modifikace vzhledem k přírodním a kulturním podmínkám jedince. V zásadě jde o to, neužívat nic, co tělu či mysli pouze škodí. Bob Marley například neodmítal pivo, ale nikdy se neopíjel a Rita Marleyová pije pivo po jídle pro zdravé trávení. Též pro středoevropana by mohlo náhlé odmítání masa znamenat různé komplikace, nemluvě o tom, že jak pivo, tak události týkající se zpracování masa jsou součástí české kultury. Nekompromisní postoj zastávají rastové ke všem drogám kromě čisté ganjy. Co se týká masa, jsou rastamané, kteří maso nejedí vůbec, jiní si dopřávají, ale pouze rybí, další přijmou i drůbež, někteří vůbec nepijí, jiní si občas dopřejí alkohol „pro zdraví“ atd. V zásadě žádný z nich nebude rastamany zatracen, protože jde především o smýšlení a přístup k životu než o dodržování zásad, které jsou vlastní jen určité skupině a v kulturách jiných jsou spíše věcí image. Druhým znakem, který je pro rastamany typický, je vzhled. Oděv bývá nejčastěji z přírodních materiálů, vždy však ozdoben barvami Etiopie, resp. Afriky - červenou, zelenou a zlatou (tyto barvy bývají často mylně připisovány vlajce Jamajky!). Zajímavý je fakt, že nejen rastamané, ale údajně Afričané obecně nazývají celou Afriku Etiopií, Afrika má být jen název zavedený Evropany. Zvláštní pravidlo se týká vlasů a vousů. Zde rastové citují Bibli, a sice Leviticus 21:5: “ Nebudou dělati sobě lysiny na hlavě své, vytrhávajíce sobě vlasy. A brady své nebudou holiti, ani těla svého řezati.“ Proto si dlouhé vlasy splétají do dreadlocků, které jsou opět v Babylonu degradovány na předmět povrchních komerčních triků tvůrců módních trendů. Dready nosí podle jejich objemu v různě velikých pletených bavlněných čapkách až pytlích také většinou v afrických barvách.

Důležitým doplňkem rastafariánské víry je marihuana (v jazyce rastů ganja, kaya, weed, herb, sinsemilla, lambsbread atd.) neboli tráva moudrosti, která při jejich obřadech slouží pro komunikaci s Jahem a sjednocuje lid. Její užívání je tedy ryze rituálního meditačního charakteru, čímž se zásadně liší od naší (Babylonské) „travní“ pakultury. Božský původ ganjy stvrzují rastové opět citací z Bible, a to žalmu 104:14: “Dáváš, aby rostla tráva dobytku, a bylina ku potřebě člověku, abys tak vyvodil chléb z země“. Podle mýtu je konopí rostlina, která se poprvé objevila na Šalamounově hrobě a je tedy považována za božský dar.

Takto lze tedy stručně shrnout nám dosti neznámé pozadí historie reggae hudby, pojmů jako ganja, rastaman, dreadlock, Babylon, životní práci Boba Marleyho, Petera Toshe a dalších rasta - misionářů a alespoň se dotknout zdroje jejich inspirace v kouzelné mystice jamajského venkova prosyceného legendami ze staré Afriky, biblickými příběhy, a také drsné reality nejen Třetího světa, kde se denodenně odvíjí skutečný zápas s Babylonem o přežití.

Ota „Nesta“ Blail

Doporučené zdroje:
Timothy White: Oheň v dlaních - život Boba Marleyho, Votobia, 1998
www.rastaman.cz
www.reggae.cz
internetový klub Reggae Against Babylon
www.ireggae.com
film Život a dluh (Life and Debt), Stephanie Black, USA, 2001
a další